(Rozhovor s Günterem Bittengelem, trojitým předsedou – Dukly Praha, AFK Libčice a sportovní komise města – pro magazín Triangl č. 2 – prosinec 2021 zpracovala Hannah Bartíková)

Uplynulo deset let od doby, kdy jsem si k prvnímu rozhovoru pro libčické čtenáře, pozvala Güntera Bittengela. A proč? Věděla jsem totiž, že budu mluvit se zajímavým člověkem a sportovcem, který miluje fotbal, svou rodinu i své rodné město. Přiznám se, že jsem si po letech ten náš rozhovor zase přečetla a s odstupem času musím uznat, že se nám povedl. Günter je totiž pro novináře požehnáním, neboť je to komunikativní, vzdělaný, zkušený a médii ostřílený partner pro dialog na jakékoli téma. A o rozhovoru s Günterem, o deset let starším, to platí dvojnásob.

Co zásadního se během posledních deseti let v tvém životě událo?
Postavili jsme si rodinný dům, což je sice velká změna v bydlení, ale já dám více než na materiální stránku života na změny osobní, a ty v mém životě reprezentují moje tři krásné vnučky. Anetce je už sedm, Ellince přes rok a Editce bude, až tento magazín vyjde, skoro měsíc.

Znám tě od dob, kdy ti bylo méně, než Anetce a ty už jsi dědeček? Jak se cítíš v této roli?
Skvěle. Je to obrovská změna v mém životě. Díky vnoučatům se vracím do dětských let, a protože jsem ještě v solidní kondici, rád se s nimi pouštím do různých sportů a fakt mě to baví. Je zajímavé pozorovat jejich reakce v rozdílných etapách vývoje už od raného věku, který jsem u svých dětí prošvihl, neboť jsem byl neustále pryč s fotbalem. Než jsem se nadál, byly velké, a dnes už jsou samy rodiči.

Tak to je rozhodně milá změna v rodině. A v práci?
Přestal jsem se věnovat profesionálnímu trénování a přešel jsem na dráhu funkcionářskou. Během posledních deseti let jsem působil v Dukle v různých manažerských funkcích a věnuji se tomu dodnes.

Jak vidíš fotbal coby „bafuňář“?
Je pravdou, že se z pozice manažera na ten sport musím dívat úplně z jiného úhlu, než na to koukají hráči nebo trenéři. Už je mi jasné, že nejde všechno tak snadno a rychle, jak si to všichni představují. Je to zajímavé srovnání, které mě určitě tím správným směrem obohacuje a upravuje pohled na sportovní odvětví, v kterém se pohybuji celý život.

Jsou dnešní mladí fotbalisté jiní, než jsi byl ty a tvoji vrstevníci?
Úplně jiní. V tom se shodujeme s mými bývalými spoluhráči. Dnešní fotbalová reprezentace se od nás liší zcela diametrálně.

V čem?
Troufám si tvrdit, že je to celosvětový trend. Dnešní hráči jsou mnohem sebevědomější, náročnější a jejich požadavky často nekorespondují s jejich výkonem. Některým chybí pokora, empatie a loajalita ke svému klubu. Tváří se jako profesionálové, ale nechovají se profesionálně.

A co je ten správný profesionální způsob, kromě toho, že za fotbal dostanou zaplaceno?
Musí klubu vrátit to, co od něj dostali, aby to bylo vyvážené. Měli by dodržovat dohody, poctivě trénovat a podávat výkon. Mám-li požadavky vůči klubu, tak pro něj musím pracovat tak, abych si ty výhody zasloužil. A to v té dnešní generaci poněkud postrádám.

Vraťme se k tvé době trenérské, o které jsi mi říkal, že tě moc netěšila. Jaký máš na to názor dnes, kdy už trenérem nejsi?
Stále stejný. Jsem přesvědčený o tom, že je špatný, dnes tak často viděný, agresivní způsob trénování, kdy v kabině, někdy i během zápasů, trenéři na své svěřence řvou a neostýchají se je dokonce ponižovat, aby z nich dostali co nejvíce. S tím nesouhlasím, protože každý hráč, který chce ten sport dělat, tak k tomu musí mít svou vlastní motivaci, obzvláště pokud chce, aby to bylo jeho povolání. Nesmí se to smrsknout jen na tréninky, zápasy a peníze. Dobrý týmový hráč se musí dobrovolně identifikovat se svým klubem, reprezentovat jej i mimo hřiště a zůstat mu věrný, i když se mu zrovna nedaří.

Překvapuje mě, jak fotbalové kluby rychle mění trenéry, když jednu sezonu často prohrávají. Je to skutečně vina jen toho trenéra?
Ne, to je jednoznačně chyba managementu, který si vybral pro svůj tým špatného trenéra. Vedení klubu by mělo mít svou jasnou sportovní i výchovnou vizi a do ní by měl zapadnout trenér, kterého si vyberou. Ten by měl odpovídajícím způsobem s týmem pracovat, měl by pro to mít všechny potřebné předpoklady i charakterové vlastnosti. Trenérská výchova není jen nechat hrát fotbal 20 maníků a pak jít domů. Trenér musí být součástí celého výrobního procesu, sžít se s hráči, kteří si jej musí vážit, věřit mu a respektovat jej.

Nemyslím, že se takové vztahy dají vybudovat za jednu sezonu.
Souhlasím, takže si asi dovedeš představit, co to udělá s týmem, když se jim za jednu sezonu vymění trenér dokonce dvakrát až třikrát.

Myslíš, že i profesionální trenér potřebuje supervizi?
Určitě ano, zejména ty mladé začínající trenéry je třeba mentorovat. Ti jsou většinou velmi ambiciózní, chtějí všechno rychle a hned, postrádají trpělivost a vůbec jim nepřijde, že to třeba dělají špatně. Trenérství je pedagogická činnost, která musí splňovat určitou etiku, aby z těch lidí, které v jakémkoli sportu vychováváme, nevyrostla sice sportovně zdatná, ale pro naši společnost nepotřebná agresivní a bezohledná „idividua“. Pro mě je kolektivní sport vedle školní docházky jeden z pilířů výchovy našich dětí.

Pravda pravdoucí, ale vraťme se do Libčic. Jsi již druhý rok předsedou AFK. Proč jsi to vzal, nemáš toho v Dukle dost?
Mluvíš jako moje manželka, která reagovala úplně stejně, a máte obě pravdu. Mám toho dost, protože jsem v Dukle předsedou fotbalového klubu, kde mám povinností až nad hlavu. Jsem ale také kovaný Libčičák a mám rád místní fotbal. Když mě kluci od fotbalu požádali, abych to po odchodu dlouholetého prezidenta klubu Zdeňka Sedláka, který v něm odvedl skvělou práci, převzal, uvědomil jsem si, co ten klub potřebuje. Silné vedení v čele s člověkem, který má s fotbalem
zkušenosti, kontakty i respekt u lidí.

A to je vše, co ty splňuješ?
Snad to nezní nijak namyšleně, ale domnívám se, že ano. Uvědomil jsem si, že můžu být pro ten náš libčický klub ještě užitečný i mimo hřiště a že jej dokážu vést tak, aby neztratil svou roli, kterou má plnit.

Jakou roli kromě fotbalu?
Chtěl bych, aby AFK nebyl jenom fotbal. Ten klub historicky zapadá
do koloritu našeho města a zastává v něm své důležité místo v oblasti
sportovní, výchovné, ale i kulturní. Navíc ten celý areál u řeky je nádherný a má obrovský potenciál.

A to byl ten důvod, proč jsi to břímě na sebe vzal?
Ano, právě to mě zlákalo. Věděl jsem, že to časově zvládnu a hlavně, že jsou se mnou ve výboru další čtyři skvělí chlapi a k tomu ještě výborná parta lidí zajišťujících celoroční údržbu areálu. Ti všichni jsou ochotni pro fotbal pracovat každý den, za což jim upřímně děkuji.

Mohu se zeptat, jak funguje spolupráce AFK s městem?
Mrzí mě, že se fotbal stal v poslední době trochu trnem v očích u některých místních spolků, které nabyly dojmu, že jsme protěžovaní.
Snažím se všem vysvětlit, že to tak není, ale opravdu nevím, zda se mi to alespoň zčásti daří.

Tak to teď zkus znovu.
Areál je majetkem města, AFK je jeho správcem a udržuje jej v potřebné funkční kvalitě, což není snadné, ani levné. Právě na to nám město poskytuje finanční prostředky a my se staráme o kvalitu travnatého hřiště, funkčnost dětského hřiště, malého hřiště UMT a společenských prostor, které areál AFK nabízí. Rozhodně díky městu neživoříme a máme i dost prostředků na rozumný rozvoj.

Víš, že si vůbec nedovedu představit, že by tu žádný fotbalový klub nebyl?
Já také ne. AFK je tradiční sportovní klub, který má v Libčicích hluboké historické kořeny. Myslím, že i to je důvod, proč nás město pravidelně a ve srovnání s okolními městy i štědře podporuje. Zároveň si dovoluji tvrdit, že to není nijak přehnané, že je to podpora nutná a odpovídající potřebám provozu a údržby celého areálu, který, a to znovu zdůrazňuji, patří městu.

Myslíš, že toto vysvětlení stačí?
Nevím, ale chtěl bych ujistit všechny místní sportovní spolky, že brány AFK jsou otevřené všem, protože ten areál nemusí sloužit jen fotbalu.

Tak to bych podepsala. Byla jsem tam v létě s malými gymnastkami, které prohlásily, že ten trávník je nejlepší žíněnkou na světě.
Vidíš, a právě proto bychom ten areál rádi rozšířili tak, aby se tam vešlo co nejvíce sportů. Chceme nechat opravit zadní kabiny, které po povodních zůstaly nepoužívané, ale jsou funkční. Město nám na naši žádost pronajalo pozemek za „umělkou“, kde bychom chtěli udělat ještě jedno malé travnaté hřiště.

Jsi předsedou sportovní komise, která je poradním orgánem rady města, a tak se ptám, co radě radíte?
Sportovní komise může radě doporučovat, ale rada nemusí její doporučení vyslyšet. Ze začátku mého působení jsme byli dost aktivní, ale postupem času jsem zjistil, že také naivní. I ty, z pohledu členů komise, jednoduché a nenákladné věci, se stávají složitými a všechno moc dlouho trvá. Takže i v této oblasti postrádám vizi, plány a realizaci.

Takže se sportovní komisi nepodařilo prosadit vůbec nic?
Něco přeci. Povedlo se nám městu vnuknout myšlenku pravidelných městských sportovních dní, při kterých se jednou za rok na jednom místě představí všechny místní sporty. Zejména naši noví občané teprve až na těchto sportovních dnech zjišťují, kolik a jaké sporty se tu kde provozují a že mají spoustu možností, kam mohou oni sami chodit sportovat, nebo to umožnit svým dětem. Takové dny tady nebyly a já jsem rád, že se v létě konal již třetí ročník.

Bavili jste se v komisi o koupališti?
Samozřejmě, že ano a já osobně jsem upřímně zklamaný tím, jak se k němu ze strany města přistupuje. Je to majetek města, krásný pozemek, dobře položený, není daleko od středu města, a přesto je kromě letního koupání většinu roku zcela nevyužitý. Přitom celý areál skýtá spoustu zajímavých možností.

Například?
Pro mě je to ideální místo pro halu. Stávající budova s restaurací, která je po požáru rekonstruovaná, by byla s malou přístavbou pro šatny a sprchy dostačující. A do té díry, kde je dnes již zcela nevyužívané hřiště, by se krásně zapustila jednoduchá montovaná hala, která by splňovala potřebné parametry i pro házenou. Za ní, kde je pískové hřiště, by zbylo místo na gymnastiku a úpolové sporty, které by se oddělily lehkou stěnou. A navíc, u koupaliště by nebyl žádný problém s parkováním.

Ten vývoj rozhodování, kde by mohla stát nová sportovní hala, dobře znám. Hlavním iniciátorem je Sokol, který nemohl projektovat halu nikde jinde, než na svém pozemku. Proto už na papírech stojí hala na pozemku Sokola a je spojená se stávající sokolovnou. Investovalo se do toho ze strany Sokola i města již tolik peněz, že si nedovedu přestavit, že by se ta hala stavěla někde jinde.
Dobře, když už se o hale na koupališti neuvažuje, tak proč se ten prostor několika hřišť vůbec nevyužívá? Proč nechodí děti hrát beach volejbal, nebo si na ten umělý povrch začutat fotbálek? Podél plotu by se mohla nechat udělat přírodní běžecká dráha, v klidové části work-outové hřiště třeba i pro důchodce, kde by měli větší soukromí.

Dobré nápady, a co říkáš hřišťátkům pro ty nejmenší? Těch tu máme dost, ne?
Houpačky, prolézačky, skluzavky a pískoviště, to je to nejsnadnější. Ale podívej se na to asfaltovo-betonové hřiště na Staré Sahaře. To by si zasloužilo rekonstrukci a stačilo by na to pár desítek tisíc.

Že ty bys tam chtěl zrušit ty betonové terasy, na kterých už si nejedno dítě natlouklo nos?
To bych udělal jako první, protože je to vyloženě nebezpečné. Zrušil bych i ten starý hlučný plot, do kterého když někdo kopne míč, tak obyvatelé sídliště jsou okamžitě na římsách a nadávají, co je to za rámus. Dnes se to dá řešit jinými technologiemi. Úprav by nebylo tolik a to hřiště by mohlo být využíváno jak pro míčové hry, tak i pro první pokusy jízdy na kole nebo na in-linech pod dohledem rodičů.

Máš na srdci ještě něco podobného?
Ano, park vedle zušky, kde jsme jako malí tak rádi hrávali na schovku. Dnes je ten prostor sice krásně vyčištěný, ale opět zcela nevyužitý. Šlo by z toho udělat třeba odpočinkovou zónu s lavičkami pro starší, nebo naopak udělat cestičky pro malé cyklisty, někam do rohu umístit betonový ping-pongový stůl, a to bys viděla, jak by to tam ožilo.

Předpokládám, že sportovní komise tyto návrhy předložila radě města. Zařadila něco z toho do svého plánu?
Ta doporučení ze strany komise zazněla, zda se něco z toho bude realizovat, je už otázka pro radu města a zastupitelstvo.

No, právě, chceš-li něco prosadit, musíš jít výš. Dovedeš si představit, že bys byl zastupitelem?
To si dovedu docela dobře představit, protože jsme malé město, které znám a regionální politice věřím. Když se sejdou v zastupitelstvu lidi, kteří chtějí pro město něco dělat, tak v tom vidím velkou sílu. Samozřejmě může dojít k názorové nejednotnosti, ale pak nastupuje demokratické hlasování nejvyššího orgánu města, což je právě zastupitelstvo.

A co bys v té souvislosti přál TRIANGLU?
Přál bych nám, aby šel tou správnou cestou, naslouchal lidem a dokázal se ztotožnit s většinovým názorem veřejnosti. Neměl by se točit zády ke svým oponentům, ale hledat shodu, dodržovat sliby a dohody. Úspěch spolku, který vstupuje do regionální politiky, vidím ve schopnosti být spojovacím článkem mezi veřejností a výkonnou mocí.