Pocházím z Jižních Čech, ale bydlím v Libčicích již podruhé, což by se mi mohlo započítat k dobru. Byly doby, kdy jsem si nedovedla představit, že bych se kdy do Libčic vrátila poté, co jsem se hned po studiích vydala do světa. Pracovala jsem jako tlumočnice a překladatelka v diplomatických službách, a tak se mi Libčice nezdály pro mou práci a plány dost velké.

Cestou necestou jsem se sem ale před více než 10 lety vrátila přesně podle pravidla, čím více zemí poznáte, tím raději se vracíte domů. Ano, Libčice jsou můj domov se vzpomínkami na dětství, s rozrůstající se rodinou a přáteli.

Pocítila jsem potřebu pro toto městečko, které má sympatické rysy klidného venkova v dosahu Prahy, něco dobrého vykonat. Snažila jsem se o to téměř deset let v různých rolích. Bylo to krásné období, ale jsou to již téměř dva roky, co jsem dospěla k názoru, že už jsem svou misi splnila a že je načase, aby nastoupila mladší generace.

Celkem dobrý odhad, ale nepočítala jsem s tím, že budu mladými oslovena, abych jim pomohla uskutečnit jejich plány. Překvapení, polichocení, jednoznačné odmítnutí a nakonec – souhlas. To byla kaskáda mých pocitů, která ze mne nakonec udělala jednoho ze třech zakládajících členů nového libčického spolku Triangl, který by vás měl nejen bavit, ale má též ambice stát se v komunálních volbách pro vás volební alternativou. Pokud se mu podaří udržet svá předsevzetí o spolupráci na všem dobrém s kýmkoli, kdo o to bude stát, tak to nemůže dopadnout špatně.